#1 Kup si kytku
Fakt dlouho jsem si lámala hlavu, čím tuhle sérii otevřu.
A pak mě to napadlo. Řezané květiny.
Esence zhýralosti.
Opravdu? Zhýralosti nebo sebepéče?
Jestli to máte jako já, koupit si kytku nepatří úplně do vašeho denního to-do listu. Kytky se přeci kupují někomu. K něčemu. A co takhle to obrátit. Udělat ten krok sama k sobě a při příští příležitosti koupit nějakou pěknou květinu sobě. Jen tak. Pro radost.
Tady musím samozřejmě apelovat na původ. Pátrejte po něm. Stejně jako u oblečení nebo jídla. Prosím. Nebo aspoň kupujte sezónní, lokální.. Stejně jako nevěřím, že v mekáči nám servírují něco zdravého, tak si nemyslím, že kytky z řetězců od Kamila nebo Ignáce budou lokálně zdrojované. Ale zpátky k jádru pudla.
Koupit si kytku je pro mě totiž pořád výrazem takové malé rebelie. Posazením sebe sama aspoň tímhle gestem na pomyslný trůn priorit. Tak moc často se máme až na chvostu. A i tak kytka se jeví jako jakási nepřístojnost. Pojďme to ale vzít jako trenažér. Jako tu první korálovou kuličku na stužce života, ve kterém se dáváme na první místo. Stužce, u které netušíme, jak bude dlouhá, a proto je naší POVINNOSTÍ si jí navlékat hezkou.
A jestli se při té představě ještě pořád kroutíte, vzpoměňte si na Virginii Woolfovou, která otevírá svůj nejslavnější román větou:
“Paní Dallowayová řekla, že květiny koupí sama.”
(V. Woolf)
