Zápisky z dovolené

Tímhle textem, plným tipů na krásná místa na kvarnerské riviéře, se budu možná trochu střílet do kolene. Jak o nás možná víte, jsme milovníci kultury a historických míst. Nedávno jsme zjistili, že naše společné dovolené často trávíme v různých (často zašlých) koutech bývalé monarchie. Jednak neradi létáme (go green) a jednak mají místa, která byla kdysi součástí habsburského soustátí, svého nezaměnitelného ducha. Třeba se tam tedy napřesrok potkáme. Poznávací znamení bude – jak jinak než – ko-ra-le na krku. ❤

Kvarnerskou riviéru znal Vojta už z minula. Pokud vám tenhle pojem nic neřekne, vězte, že jde prostě o pás pobřeží, který směřuje o Rijeky na jihozápad – směrem po Istrii. Patří na ni například městečka Opatja, Iči, Ičiči, Lovran a Medveja. V tom posledním zmíněném jsme letos v létě strávili krásných pět nocí a objevovali krásy jeho okolí.

Překrásné Alpy

Cestu do Chorvatska jsme si dali na pohodu, zhruba v polovině cesty jsme si našli přes booking spaní. Jelikož je Vojta dobrodruh a řídit po dálnici je nuda, byli jsme ubytovaní v jedné horské vesničce, do které se musí dojet přes Solkpass. Serpentiny nesnáším, zvlášť jako spolujezdec, na té straně u srázu a když tam nejsou svodidla. Jízda tímhle kouskem země byla ale i pro mě strašpytla dechberoucí zážitek. A to byla mlha. Ale strmé alpské stráně, krávy všude, zelená kleč a přejezd silnicí v téměř 1800 m n. m. řadím k velkým zážitkům. Když jsem to tam viděla, hned mě napadlo, že bychom se sem mohli vydat ještě někdy v budoucnu, až děti povyrostou a něco ujdou – chodit. Scenérie tam jsou totiž opravdu přenádherné.

Slovinské intermezzo

Druhý den ráno jsme pokračovali dál přes překrásnou Lublaň. Skvěle tam zaparkujete v podzemních garážích téměř v centru a pak už se jen můžete procházet po krásném korzu podél řeky, vyjet lanovkou na moderně zrekonstruovaný hrad a z něj se skutálet zpátky do starého města. My toho kromě oběda a zmrzliny víc nestihli, ale určitě město stojí za více času na objevování Plečnikových lamp, mostů a jiných, často brutalistních, skvostů. Působí jako takové sevřenější Brno, a to jsme vůbec nepročmuchávali slavnou uměleckou kolonii Metelkova. No, příště.

K moři

Když jsme přijížděli k našemu ubytování, které bylo jen pár kroků od jedné z nejhezčích pláží v Chorvatsku (prý), trochu se mi podlomila kolena. Ta pláž byla totiž plná. Fakt plná. Já tyhle masovky nijak moc nemusím, tak se mi udělalo trochu mdlo. Domeček, ve kterém jsme bydleli a který vedla milá paní domácí, byl ovšem příjemný. Propříště si jen píšu mentální poznámku: pokoj s balkonem!

To mi tam asi jediné chybělo, sednout si na balkon s knížkou a být zároveň doma i venku. Takhle jsme pořád někde explorovali, jak tomu říkáme. Kousek od medvejské pláže je totiž ještě jedna menší – Cesarova – kde je mnohem víc stromů a stínu a řekla bych, že i méně lidí. Těžko ale říct, nakonec jsme se hlavnímu náporu vyhýbali výlety a procházkami, ten týden bylo totiž opravdu horko.

Lovely Lovran

První výlet, který jsme podnikli, byl autobusem. Když jsme hned první den zjistili, že nás ani jednoho nebaví ležet na pláži víc než dvě hodiny (a to já si představovala, jak tam s knížkou proležím celý týden!), tak jsme si našli podle jízdního řádu, kdy jede autobus směrem do sousedního Lovranu (asi 5 km po pobřeží), a vydali se prozkoumat tohle malé roztomilé městečko. Stari Grad – neboli staré město – sestává z několika málo hodně úzkých uliček, ve kterých sem tam narazíte na restauraci nebo bar. Není to tam na dlouho, ale je to hodně kouzelné. Když vystoupáte kousek do kopce, není těžké najít pizzerii Delfino, kterou nám doporučila naše paní domácí. Vojta tam dostal skvělý steak z tuňáka a mně se nejvíc líbilo posezení s výhledem na moře.

V Lovranu se může člověk také vykoupat. Hned u zastávky autobusu směrem zpátky na Medveju je spíš menší pláž, která má ale jednu roztomilou atrakci, na kterou jsem ještě nikde nenarazila – velkou dřevěnou houpačku přímo ve vodě. Tu jsme se před cestou zpátky rozhodli vyzkoušet – a potvrzuji – je to vážně legrace.

Večer jsme pak strávili na medvejské pláži, kde jsme se znovu koupali – teploty už totiž klesly pod neúnosných 35 ve stínu, a tak jsme se odvážili do vody (která měla 25!) a potom objevovali místní beach bary. Ten na hlavní pláži dělá hnusné předražené drinky, ale když člověk kousek popojde pod stromy, čeká na něj krásné hippie posezení s dobrým aperolem a kouzelným výhledem na moře a zapadající měsíc.

Ukázalo se, že lidí v týdnu není na pláži tolik jako o víkendu (kdy jsme přijeli). Přesto nás ale vedra hned další den vyhnala do hor.

Výstup na Vojak

Národní park Učka se rozkládá v horách nad kvarnerskou riviérou. Jeho nejvyšší vrchol Vojak (1400 m n. m.) je dostupný z několika směrů. Můžete se na něj vydat strmým stoupákem od moře, nebo trochu popojet do sedla v 900 m n. m. a vystoupat si cca 450 výškových metrů po vcelku pohodlné pětikilometrové stezce. Jednak tam teplota klesne nadmořskou výškou a jednak je většina cesty lesem, takže jsme výstup šli v příjemných cca 25 stupních. Co bychom kromě pevných bot doporučili je ale lehká větrovka. Já měla košili, mně zima nebyla, ale trochu tam fouká a při výšlapu se zpotíte, tak je lepší mít něco po ruce.

Z vrcholu je pak vidět skoro celá Istrie, jako na dlani máte kvarnerský záliv, Rijeku i blízké ostrovy Cres a Krk. Dolů jsme se vydali strmou kozí stezkou do sedla pod Vojakem a zpátky k turistickému centru v sedle Poklon. Šli jsme takovou trochu okružní cestou bukovými lesy. Téměř na konci trasy čekala restaurace, kde měli skvělé těstoviny s lanýži. Lanýže jsou na Istrii dost populární. Na několika místech se tam vyskytují jejich naleziště a jídla z nich patří k místním kulinářským specialitám.

Jako za císaře pána

Asi nejkrásnějším a nejvýstavnějším letoviskem celé oblasti je městečko Opatja. Původně se zde nacházelo staré opatství (proto Opatja) a po překolejení Alp a dotažení železnice do nedaleké Rijeky se postupně stalo výletním a výstavním resortem rakousko-uherské monarchie. Scházely se tu osobnosti jako František Josef, Gustav Mahler nebo A. P. Čechov. Populární bylo trávit zde zimní měsíce a pro zdejší klima bylo město vyhlášené jako první klimatické lázně v monarchii. Zašlá sláva Rakouska-Uherska je tu vidět na každém kroku. Představte si Karlovy Vary nebo Bad Gastein – jen přesunuté k moři. Výstavní paláce, secesní vily, hotely a sanatoria. To vše spolu s mnoha parky a promenádami v Opatji najdete. Některé nové, některé krásně omšelé. V kombinaci s promenádou po pobřeží tvoří krásné kulisy pro příjemný letní den.

Kromě obligátní procházky parky, zahradami a pobřežním korzem jsme v Opatji objevili jeden omšelý skvost v podobě Amerických zahrad.

Amerikanske Vrtovi

Rozlehlý zahradní komplex, jenž nechal pro svou manželku, která pocházela z Opatije, zbudovat úspěšný maďarský obchodník Mihaly Pal Kuczor v první polovině 20. století, rozhodně stojí za výšlap do kopce, kde se nachází.

Jméno zahrad má původ v tom, že peníze na jejich zbudování pocházejí z obchodování v Americe, kam Kuczor úspěšně vyvážel szegedské papriky. Dodnes se tak jmenují Americké zahrady. Dostanete se k nim pouze po pěší lávce, a když ji přejdete, ocitnete se na soustavě teras, cestiček a skleníků s úchvatným výhledem na moře. Zahrady jsou aktuálně v procesu revitalizace, což znamená, že před sebou mají nejspíš ještě dlouhou cestu, na jejímž konci by měla být kavárna, nový skleněný pavilon, skleníky plné květin a opravené stávající konstrukce. Už teď má ale místo neuvěřitelného ducha (možná právě hlavně teď) a je plné neskutečně krásných zákoutí. Návštěvu rozhodně a ze srdce doporučuji. Jen si dejte pozor, v pondělí mají zavírací den.

Opomíjená Rijeka

Poslední den našeho pobytu jsme vyrazili do Rijeky. Je to trochu opomíjené přístavní město. Za Rakouska–Uherska měla monarchie ve středozemním moři dva hlavní přístavy – Terst (rakouský) a Rijeku (uherskou). Ve své době byla v provozu přímá linka z Rijeky do Ameriky a z Uher tudy proudila silná emigrantská vlna. (To jsme se dozvěděli na výstavě v městském muzeu.) Svou velkou slávu už má město za sebou, přesto se v něm dá strávit příjemný den. My se chvíli plácali po přístavu (auto můžete zaparkovat na jednom z mol), pak prokličkovali starým městem a na několikátý pokus se domotali k rijeckému tunelu. Ten vede pod částí starého města a vybudovali ho za 2. světové války jako protiletadlový kryt. Je to příjemné zpestření a pár desítek metrů chládku (konkrétně 330). Pak jsme byli v už zmiňovaném městském muzeu, které je spíše jednodušší, ale sídlí v překrásné moderní budově.

Vrcholem dne byl ale výšlap na nedaleký hrad Trsat. Vymyslela jsem trasu údolím řeky Rječiny – ta vedla podél soustavy mlýnů, které byly dříve kromě přístavu industriálním srdcem města. Dnes je to trochu strašidelné, trochu opuštěné, dost pomalované a silnou atmosférou dýchající místo. No posuďte sami z fotek.

Na konci tohohle urbex dobrodružství se zvedala turistická trasa, která nás přes pár serpentin dovedla až na starý hrad Trsat, kde se v létě koná mnoho kulturních událostí a přímo v hradbách najdete sympatickou kavárnu se skvělým výhledem, ve které míchají mnoho koktejlů.

V blízkosti hradu je také kostel Matky boží trsatské, na který navazuje františkánský klášter. Podle pověsti se zde zastavili andělé s domkem p. Marie z Nazareta předtím, než jej přenesly do italské Lorety. Dnes je kostel nejvýznamnějším poutním místem západního Chorvatska a za obrazem panenky Marie sem míří kroky mnoha poutníků. O jejích zázračných léčivých schopnostech svědčí celá kaple votivních darů, plná obrázků, dárků a poděkování od poutníků.

Z návrší s hradem a kostelem jsme si to namířili přes několik dalších zahrad ke gastronomickému cíli dne – příjemné restauraci Paris, kde jsem jedla tu nejlepší lanýžovou pizzu pod sluncem.

A co děti, mají si kde hrát?

Často jsme cestou přemítali, jestli bychom tenhle program zvládli s dětmi. Přišli jsme na to, že s několika úpravami ano. Pronajali bychom si místo pokoje apartmán s kuchyní a terasou. V národním parku zvolili lehčí trasu bez velkého převýšení (Ladnart trail – existuje) a asi trávili víc času u moře a na různých dětských hřištích, která jsou v Chorvatsku moc pěkná a skoro na každém kroku. Taky bychom jeli asi spíš první týden v září, ta srpnová vedra byla i na nás náročná. No a nakonec bychom to zkusili vymyslet tak, abychom mohli být pryč aspoň dva týdny. 🙂

Budu ráda, když bude tohle mé psaní někomu inspirací, já si tenhle kout, který v sobě snoubí krásnou přírodu, moře i kulturní historii, zamilovala a mám v plánu se vracet.

PRO TIPS: Pokud se budete chtít o městech a jejich historii něco dozvědět, otvírejte anglickou wikipedii, na té české je toho zlomek.

Navštěvujte místní tržnice – mají tam skvělé ovoce, zeleninu a další místní produkty jako výborný olivový olej, fíkovou marmeládu nebo lanýže.

V Opatiji jsme se skvěle najedli v bistru Romero – kromě skvostných burgerů (jděte zase do lanýžového!) tam pečou domácí chleba a neskutečné croissanty plněné pistáciovým krémem.  #mnamdopici