… je věta, která se myslím úplně nenosí. Společnost už si tak nějak postupně zvykla na to, že jsou mezi námi ženy, které se rozhodnout děti nemít (full respect) – ale pořád má problém s těmi z nás, které děti máme, ale odmítáme se kvůli tomu totálně upozadit.
Začalo to nenápadně. Odejít s příchodem potomka z Prahy se zdálo být jako super nápad. Bude tam čisté prostředí, zahrada, podnikat budeme z domova. K e-shopu být v Praze nepotřebuješ, říkala jsem si.
K e-shopu ne.
Ale odstěhovat se s nepraktickým intelektuálem na polosamotu do domu se stodolou a se zahradou jako kráva se z dnešního pohledu pro společenskou extrovertku, jakou jsem, nezdá být úplně šťastný krok. Svoje jsme si už odpařili, říkala jsem si. Děti tu budou šťastné.
Děti možná, ale co já.
Po prvním dítěti přišlo brzy druhé, po druhém covid a já najednou zjistila, že jsem téměř čtyři roky nevytáhla nikam paty. A to mě čekal ještě nějaký čas, než mladší dcera nastoupí do školky. Nevysvětlitelnou permanentní nasranost jsem sváděla tu na bordelářského manžela, tu na absenci hlídání, tu na vlastní únavu. A vůbec mi nedocházelo, že jsem vlastně strašně nešťastná. Nemohla jsem se totiž naplno věnovat tomu, pro co bilo mé srdce posledních několik let. Svojí práci.
Nebudu teď rozebírat různé vnímání férovosti při rozdělení prací domácích. To jistě mé frustraci přispělo – a přispívá dodnes. Ani fakt, že manžel miluje jezdit po výletech, takže vždycky vzal děti, někde se s nimi vyfotil a celý facebook se pak rozplýval nad tím, jaký je báječný táta (já mezitím uklízela dům, jupí). Co vám ale nikde neřeknou je to, že i když to navenek vypadá seberůžověji, tak člověkem, který (aspoň u nás doma) musí myslet na doplnění zubní pasty, připravení kostýmu do školky a nabalení nepromokavého oblečení – budete už navždycky jenom vy. Pokud tedy nebudete chtít od paní učitelek ve školce poslouchat, že holčičky zase neměly čisté pyžamko ani náhradní punčocháče a čistit si zuby vodou. Tady si totiž do večerky nezaběhneš. (Říká se tomu neviditelná práce a tohle téma zpracovávala před nějakým časem Heroine.)
Mám pocit, že od momentu, co mám děti mě provází latentní pocit selhání. Že nejsem dost dobrá matka, protože bych místo přebalování mnohem radši pracovala – a zároveň že nejsem dost dobrá v tom, co dělám (světe div se protože mám malé děti). Od doby, co je mám, jsem se při čtení příběhů úspěšných žen začala v první řadě pídit po tom, jestli mají děti a pokud ano, tak jak staré. Ten rozdíl v objemu času, který máte ve svých rukou je nesouměřitelný. A v tom vnímám jednu z pastí – nároky na sebe samotné máme totiž pod dojmem okolí nastavené nerealisticky vysoko..chvíli mi trvalo v tomhle ubrat. A dodnes se učím si říkat: Marie, to stačí.
Pamatuji si, že když jsem poprvé vyhledala pomoc, tak mi paní na druhém sezení terapie vysvětlila, že když se snažím držet pohromadě firmu se šperky, obchod v Praze, dům se zahradou, dvě malé děti a domácnost, že mám naloženo víc, než je zdrávo. Přišlo mi to normální. Chvíli jsem na ní koukala a pak jí teprve překvapeně povídám: no vidíte, to mě nenapadlo.
Teprve teď, když jsou obě holčičky ve školce, začínám mít pocit, že se pomalu ale jistě nadechuji. Pořád se ve mě sice při cestách do Prahy (hossana) pere, jestli jsem dost dobrá matka, když nejsem jednou týdně přes noc doma (jsem). Ale mnohem intenzivněji mi dochází, že dobrá máma můžu být jedině tehdy, když budu šťastný člověk. Zní to jako klišé, ale happy wife podle mě opravdu znamená happy life.
Dochází mi, že ke svému šťastnému životu potřebuji čas o samotě. Že potřebuji výtvarné umění, kulturu, setkávání s lidmi. Kavárnu a její bzukot. Knihkupectví. Inspirativní rozhovory, setkání a láskyplná společenství. Občas jít s kamarády na pivo a smát se a(ž) brečet.
Vyhráno ještě nemám, pořád si řeším, jestli je mé místo v tomhle věku tady – uprostřed lesů, ale úlevné je alespoň přiznat si, že chci obojí. Práci i děti. A nestydět se za to. Že fakt, že dávám sama sebe na první místo neznamená, že jsem špatná máma. Že milovat svojí práci není hřích. Že to ze mě nedělá méněcenného rodiče. Znamená to, že pokud budu naplňovat své potřeby, budu mít vždycky sílu podpořit i své děti (a manžela) v jejich rozvoji a směřování. Protože i v letadle tu kyslíkovou masku nandaváme vždycky první sami sobě.
S láskou, M.
P.S. Věnováno všem mámám, které válčí. Ať už s prádlem, podlahou nebo očekáváními. Jste moje hrdinky a nikdy, NIKDY se samy sobě prosím neztrácejte z radaru.
Díky, od srdce sepsáno, v bleděmodrém zažívám svou vlastní “existenční válku”; zřejmě asi každý z nás, byť na první pohled se nám zdá, že všichni ostatní ten rodinnej život zvládají levou zadní… Očividně – prdlajz. Díky za Váš příběh i za Vaše korále, které mi zlepšují deprézi aspoň tím, že se člověk načančá a aspoň na první pohled nepůsobí jako vyšťavenej debil. 😉
Ať se Vám i ostatním matkám (či otcům, bude-li to nějaký číst) daří, vřele Ivana Jonová.
Tak milá Marie! Dočteno , poplakáno (ano po dočtení jsem se rozplakala) a hurá domýt okna. Děkuji za příspěvek a držím nám všem palce. Míša
Rezonuje. Velmi. Díky za ta slova. Společnost se ubírá zvláštním směrem. Nemluví se o základních věcech jako psychika, šestinedělí, mateřství a další a další. Bere se to jako součást života a když je něco špatně, bojíme se zeptat(všichni to zvládají a já ne). Tady sociální sítě vůbec nepřispívají k reálnému pohledu, naopak si myslím, že je tady začátek spousty obav a pocitů neuspěchu. Ale evidentně pod povrchem není všechno tak zalité sluncem. Evidentně to trápí hodně žen. Jak je to možné v 21. století? Proč už nejsme dál? Proto děkuji za všechny taková přiznání, která otevírají tabu témata!
Děkuji za vaše slova. Naprosto souzním. Máma dětí 2.5 a 4 roky, manžel cizinec.
Souzním téže a Kateřino, jsem v tom s Vámi! S rozdílem věku dětí 1,5 a 3,5 a už mi z toho hrabe…
Skvělej článek. Co ve mě vyvolalo depresi je fakt, že stále muži dělají v péči o rodinu z “neviditelné práce” z 99% čistou nulu…. Je to strašná depka.
Přes slzy souznění nevidím na písmenka. Děkuji, Marie.
Chcela by som sa opýtať. Som žena, bez detí a ani ich neplánujem. Pretože viem, vidím a vnímam, že chcem žiť svoj život inak ako matky, ktoré sa pre túto rolu rozhodli. Veľmi vnímam okolie a rodinu, koľko sebaobetovania potrebujú deti. A to ja nechcem. Preto mi vždy pri podobných článkoch napadá jediná otázka – tie ženy, ktoré sa rozhodli pre rodičovstvo, nepočítali s tým, že môžu stratiť samé seba? Že nebudú mať na seba čas, že sa budú musieť obetovať a že budú musieť robiť veci, ktoré nikto v rodine neocení a ani si ich nikto nevšimne?