Marie Portrét

Marie, ko-ra-le – 1. část

Znáte ty velké plány, když se s něčím začíná? “Najdete tu rozhovory s inspirativními ženami a mnohem mnohem víc” chtělo by se napsat. Ale já to takhle deklamovat nechci. Co když propadnu vaření a budu tu s Vámi namísto rozhovorů s inspirativními ženami chtít časem sdílet ty nejvymakanější recepty? Nebo návody na klíčení rajčat? Cojávim.

Tak vám raději než mávat vzletnými záměry povím, že to bude vždycky od podlahy, vždycky ze života a vždycky od nás dvou (aspoň zatím, žejo :).

Kdo jsme my dvě? Marie a Marta. Historicky ozkoušená dvojka. Mě – Marii nejspíš už znáte, já jsem ty ko-ra-le – Marie, ko-ra-le – tak se podepisuju, představuju a to už mi asi nikdy nikdo neodpáře. O Martě by se ještě před nedávnem dalo napsat Marta, Veselá nohavice. Marta ale pověsila divoké vody podnikání na hřebík a věnuje se teď tomu co ji baví a zajímá nejvíc – tedy psaní.

V našich rozhovorech je to ona, kdo klade záludné otázky a z jejího pera k Vám budou přistávat i články o dalších zajímavostech z našeho světa korálí. A o jakých? Tak to se přesně nechte překvapit a pojďme se jižraději věnovat tomu, co mme před sebou – tedy našemu otvíráku – rozhovoru s mojí maličkostí. Tedy jeho první části.

P.S. Když Vás po přečtení nějaké další otázky napadnou, budeme rády, když nám je pošlete, zařadíme je pak do části číslo dvě.

 

O Marii a ko-rá-lích

Marie, proč jsi založila tenhle Magazín?

Protože si myslím, že každý z nás má čím ostatní inspirovat, každý má co říct, co předat druhým, obohatit je. A protože mě nebaví být anonymní značka bez obličeje. Každá naše zákaznice má svůj život a svůj příběh. A mně by se moc líbilo, kdybychom si tady ty příběhy mohly vyprávět. Podělit se o to, čím žijeme, na co jsme přišly, co nám život ulehčuje, co nám dělá radost a nebo třeba u čeho si zaručeně odpočineme. Tahle komunitní moudrost má pro mě totiž větší hodnotu, než kdejaký online kurz.

V ko-rá-lích jsi nejviditelnějším člověkem. Kdo je tvoří spolu s tebou? Kolik je těch, které nevidíme?

Nedokážu vystřelit číslo, ale zkusím je postupně vyjmenovat. My s Vojtou tvoříme jádro. Já hlavně vymýšlím a vyrábím šperky, fotím je a píšu texty. Pak se taky starám o vizi a směřování značky. Taky řeším faktury a cash flow, objednávám zboží a komunikuji s dodavateli. Vojta má často na starosti expedici zboží, přípravu šperků pro obchody a je základním kamenem toho, že vůbec kdy jedeme na nějaký trh a že vůbec něco udělám. Andělku máme už ve školce, ale malá Růžena se sama nepohlídá.

Pak tu máme Honzu, který má základnu a dílnu v Tvorbě a kromě chodu obchodu se stará o část naší výroby a expedice. Je neuvěřitelně pečlivý a spolehlivý, seslalo nám ho asi samo nebe, někdy si říkám, že si vůbec nedokážu představit, co bychom si bez něj (zvláště v období, kdy byly obě holky maličké) počali. S výrobou nám pak pomáhají jednak šikovní skláři (máváme do Jizerek) ze tří malých rodinných podniků na severu Čech, kompletaci dřevěných šperků pak skvěle zvládají v jedné malé chráněné dílně na Vysočině. Externější součástí je pak Jana, které se stará o výkonnostní reklamní kampaně na sociálních sítích, kluci – webař Martin a grafik Petr, se kterými se mi skvěle spolupracuje a tvoříme společně náš nový web. Občas dám něco nafotit fotografce Barboře a aktuálně mám velikou radost ze spolupráce se skvělou Kristýnou na textování našeho webu. No a pak ty, Marto, naše nová psací posila!

Koho ještě počítáš do rodiny kolem ko-rá-lí?

Určitě dodavatele a majitelé obchodů, ve kterých naše kousky koupíte a kteří se starají o to, aby se u nich naše ko-ra-le měly krásně. A pak taky všechny nadšené kamarády a kamarádky, bývalé partnery a příbuzné, kteří nám celou dobu šíleně drží palce.

Vím, že si od začátku dáváš záležet na původu materiálů pro své šperky. Kde je objednáváš?

U nás je základem lokální přesah. Za svoji velkou misi považuju záměr sehnat a vyzdrojovat naprostou většinu našeho materiálu v Čechách. I za cenu vyšších nákladů. Takhle se nám díky dlouhé tradici varného borosilikátového skla (simaxu), ze kterého jsou všechny naše skleněné šperky, daří mít komplet celou skleněnou řadu vyráběnou tady u nás. Od prvního zrnka písku.

Dřevo pochází z Beskyd a pak jsou tu různé stužky (také z Čech) a (recyklované a plně recyklovatelné) krabičky, které pro nás vyrábí a kompletuje malá papírenská dílna, která funguje na principech sociálního podniku.

V provozu jsme pak doma v dílně napojeni na zelenou energii, recyklujeme nebo upcyklujeme obalový materiál, u kurýra volíme „zelenou” přirážku.

Prostě kde to jde, tam se snažíme matičce zemi odlehčovat. Třeba i tím, že nedopatřením rozbité šperky rádi opravujeme a prodlužujeme tím dobu, kdy mohou lidem slušet.

„Za svoji velkou misi považuju záměr sehnat a vyzdrojovat naprostou většinu našeho materiálu v Čechách.”

Výrobu máte přímo v domě. Jak to děláš, abys neměla korále i v polívce? 

Docela jsi to vystihla. Vlastně nechápu, že tam ještě žádné kuličky neskončily. Ale třeba to přijde. Se dvěma malými dětmi se člověk dočká ledasčeho. Dílna doma je pro mě velký luxus. Několik let předtím, než jsme se přesunuli do Brd, jsem pracovala z kuchyně malinkého bytečku na Břevnově, kde jsme s Vojtou bydleli, a musím říct, že si vlastní místnost neskutečně užívám. Když je ale zima a topíme v kamnech, stejně se s tou prací zpátky do kuchyně přesouvám. Kamna jsou kamna.

Co by byl ideál?

Mým snem je mít týden sama pro sebe a dílnu si celou přebrat, zorganizovat, vytřídit a uklidit. Vždycky při úklidu na něco narazím a napadnou mě při tom nové šperky. Navíc jsem zjistila, že mě bytostně uspokojuje, když je někde uklizeno. Na srovnaný prázdný prostor bych se dokázala zálibně dívat hodiny.

Taky mám mezi sny zrekonstruovat část stodoly a vytvořit tam pracovno-dílenský prostor se showroomem, kde by se daly pořádat výtvarne worshopy. Přímo tady u nás v Brdech. To je ale vážně zatím jen ve fázi snění. Ráda o tom ale mluvím, věřím, že to tím tak trochu materializuju.

Jaký styl šperků máš ty sama nejradši a jaké své nosíš?

Ohromně mě baví naše skleněné prstýnky, proto je pořád ladím a vylepšuju. Letos bude zase další verze. Když mám prstýnek na ruce a řídím, musím se soustředit, abych do té kuličky pořád nekoukala, svádí to. Kromě toho vždycky nejvíc nosím šperk, který je „ve vývoji”. To znamená nějakou dosud nezveřejněnou novinku. Jednak proto, abych zjistila, jak sedí a jestli je praktická a pohodlná – a jednak proto, že je to takový lakmusový papírek. Podle reakcí okolí hned poznám, jestli se líbí a jestli bude mít úspěch.

Jinak když jdu někam mezi lidi, nejčastěji sahám po červených Waves nebo skleněné pěně.

Kam korále nosíš? Nebo spíš kam je nenosíš?

Já se musím přiznat, že trávím většinu svých dní v dlouhé sukni a vytahaném tričku (a miluju to). Buď u kamen u nás v kuchyni, v pracovně nebo na zahradě. Ko-ra-le nosím do lesa, většinou fotit. Jinak je nandavám každý den, kdy vyrážím do Prahy, do Tvorby, mezi lidi.

Co tě motivuje tolik let prodávat korále? Na jaký pohon funguješ?

Já jsem zjistila, že to mám tak, že prostě musím. Musím se kreativně projevovat. Něco vymýšlet, vyrábět. Je to pro mě bytostně důležité a nedokážu to (naštěstí) zastavit. Někdo třeba ví, že musí chodit na procházky. A mě zase napadají nové věci. A čím víc odpočívám, tím víc mě jich napadá. Pracuju teď na tom, jak se přiblížit svým darům, kultivovat je a vytvořit pro tyhle moje kreativní výtrysky prostor. Nedusit sama sebe malými nutnými úkoly, které jsou s podnikáním spojené (a že jich je) a technické stránky delegovat, nezahlcovat se pocitem, že to musím všechno „utáhnout”.

O Marii bez ko-rá-lí

Proč jsi odešla z Prahy do Brd a jak se tam máš?

Rozhodnutí jít z Prahy bylo s Vojtou naše společné. Já na vesnici v podstatě vyrostla – narodila jsem se v Prachaticích a u babičky a pak na chalupě v jižních Čechách jsme bývali každou volnou minutu. Vojta je starý Malostraňák, ale protože jsme bydleli nad křižovatkou Malovanka a on každé ráno jezdil do práce do Národního muzea nad magistrálu, měl toho všeho smradu už plné zuby. Chtěli jsme vychovávat děti v přírodě a sami žít mimo ruch velkoměsta.

Toho jsme si oba ve svých „twenties” užili dosyta a oba jsme došli k tomu, že jsme plně saturovaní. A jak se tu máme? Krásně. Vojta hodně chodí s holčičkami na výlety a do lesa, já se s nimi rýpu v zahrádce, máme kočku, skvělé sousedy a výbornou starostku. Zažívám tady dosud nepoznaný pocit komunity a to mě vyloženě dojímá.

Co nejdůležitějšího tě naučily roky s podnikáním?

A zase jsme u ko-rá-lí. Drží se mě už takovou dobu, že to pro mě je, jako kdyby ses mě zeptala, co mě naučilo posledních 12 (!) let života. Ale když se ohlédnu zpátky, připadá mi neuvěřitelné, kam jsme to spolu dotáhli. Víš, já se vždycky zuby nehty bránila tomu, aby se korále staly mojí obživou. Myslela jsem, že k tomu, aby mě bavily, si je musím nechat jako koníčka. Ale ukázalo se, že můj zápal pro ně je tak velký, že mají potenciál stát se naším primárním zdrojem obživy. Je to teda dennodenní trénink víry v sebe sama a v to, že se o nás vesmír postará, protože když se stane, že pár dní nepřijde objednávka, propadám (zvlášť při zavřených obchodech) lehké panice. Mám pocit, že se na tomhle mám naučit důvěřovat. Že všechno dobře dopadne. A ono vždycky dopadne.

… a co by sis zpětně do začátku podnikání poradila, kdybys mohla?

To je těžké, já jsem ten typ, že kdybych si to poradila, stejně bych se tím asi neřídila. Myslím, že všechno, co se člověku děje, je tak správně a že si prostě musí některé „průsery” odžít a vyjít z nich silnější, poučenější. To nepřeneseš. Ale asi bych si pokusila vzkázat: „Věř si!”  Víš, já nemám žádnou uměleckou školu, jsem v podstatě ve všem samouk – na skvělých oborech judaistiky a husitské teologie, jichž jsem magistrou, se podnikání ani kreativní myšlení naučí. I když. Takový překlad a interpretace žalmů v sobě taky spoustu krásy a analytického myšlení obsahuje.

„Jsem přesvědčená o tom, že když můžeš, tak musíš.”

Dlouhodobě podporuješ neziskovky. Jaký k nim máš vztah?

Vřelý. Myslím, že v mnohém nahrazují nebo alespoň doplňují funkci mnohdy nedostatečně fungujícího státního aparátu. V podstatě celý život jsem dobrovolničila. Když jsem v patnácti odjela na měsíc stavět zeď do Francie, rodiče se trochu divili, ale zvykli si. Díky dobrovolné práci – konkrétně Evropské dobrovolné službě – jsem žila půl roku v Polsku, prováděla tam v Osvětimi turisty po obnovené synagoze a vyprávěla jim o tamní komunitě před válkou. Nebo jsem spoluorganizovala skvělá mezinárodní setkání mládeže, kde se o respektu k druhým nejen mluvilo, ale bylo třeba ho žít. Těch projektů bylo tolik, že už je teď ani nevyjmenuju. Jsem přesvědčená o tom, že když můžeš, tak musíš. Nějakou svojí formou potřebuju pomáhat a přispívat aspoň po špetkách buď dobré věci, nebo slabším. Proto ty neziskovky, zase to vychází z mojí bytostné potřeby přiložit ruku k dílu.

Co se snažíš do života naučit svoje děti?

Že jsou skvělé. A že když budou chtít, dokážou, cokoliv. Přeju si, abych měla vždycky dost tolerance na to je podporovat, ať už si vyberou jakoukoliv cestu. Taky se jim ale snažíme vštípit, že existují pravidla, která se musí dodržovat. Já jsem v dost věcech možná přísná – jí se u stolu, nosí se bačkůrky, myjí se ruce – ale poslední dobou mi čím dál tím víc přichází na mysl rčení „drž se řádu a řád podrží tebe”. Snažím se ho implementovat i ve svém životě. Protože já ty děti nemůžu nic naučit, pokud to sama nežiju. Na to jsou moc velké houby, které ve své přirozenosti poznají každý náznak falše. Takže kromě dětí učím i sebe sama. Teda – jako u těch dětí – snažím se.

Marie díky. Příště navážeme:-).

Pravidelná rubrika: INSPIROMAT

Oblíbený seriál na Netflixu

Totálně nekriticky miluju:
Peaky Blinders

Tady miluju:
Dámský gambit – hlavně tedy výpravu, kostýmy a toho kluka z Love actually
Shtisel – trochu uf, ale dobra sonda do ortodoxního prostředí
Pretend It’s a City – Neeeeew Yooooork!

Doporučení na knihu (nebo knihy)

Těch je… Já nejraději poslední léta čtu českou beletrii:
Anna Bolavá: Do tmy, Ke dnu
Pavla Horáková: Teorie podivnosti
Matěj Hořava
Martin Reiner
Jan Němec
Viktorie Hanišová
Lidmila Kábrtová

Anebo oddechovky:
Alena Mornštajnová,
Karin Lednická
Petra Soukupová

Potom skvostná perla mezi knihami:
Marta Jirousová: Zahrada

Potřebuju i pár self-help biblí:
Anthony de Mello: Cesta k lásce (nastupuji znovu a znovu)
Liz Gilbert: Big Magic
Manželé Zanderovi: The Art of Possibility – pan dirigent Zander je má celoživotní láska, dokonce jsem ho jednou viděla naživo dirigovat na Smetanově Litomyšli. Miluju i jeho Ted talk (kapesník poruce)
no a pak mám na nočním stolku i tu Bibli

Aktuálně hltám:
Kate Northrup: Do less

Film, který se ti zapsal

Hodiny, Pokání

Písnička, která tě nejlíp vystihuje

Meredith Brooks: Bitch (najdete v korálovém playlistu pro lepší náladu)

Věc u tebe doma, bez které se nejvíc neobejdeš

Čajová konvice

Tvoje srdcovka od ko-rá-lí

Všechny ty, co ještě nejsou na světě!

Napsat komentář