Bashka: Hlavou vizi nenajdeš

Když se řekne Bashka, jako první se mi vybaví její nádherný záchvat smíchu, který měla, když jsme na konci kurzu Umělcova cesta, kterým jsem s ní jako průvodkyní kráčela, měli předvádět jakési své zvíře. Už nevím, jaké tenkrét to moje bylo, vybavuju si jen černou masku z peří a její nezastavitelný, z hloubky pryštící a slzy produkující smích. Esenci opravdovosti. Bashka je pro mě po celá následující léta, kdy ji pozoruji spíše z povzdálí, studnicí inspirace a radosti. Její opravdovost je nakažlivá a její předobraz výzvou. A pozvánkou. K opravdovosti vlastní. Stejně jako celý tenhle rozhovor. Tak se nechte zlákat a užijte si čirou radost a autenticitu, která na mě opět z Bashčiných slov dýchá.

Bashko, je pro tebe konec kalendářního roku momentem k reflexi a plánování, nebo jedeš na jiné cykly, než ty klasické?

A víš že ani moc není? Změna čísla v roce s sebou jistě nese nějaké změny, dokonce kosmické, dalo by se říct, týkají se mě,  ale můj cyklus je trochu jiný.  Víc než to, že Země oběhla kolem slunce slavím to, že jsem se z vesmíru na Zemi plně nalodila. Narozeniny jsou pro mě důležitějším mezníkem. To si každý rok najdu chvilku sama pro sebe a nechám plout myšlenky tím uplynulým rokem. Vlastne si uvědomuji,  že i když někomu přeji k narozeninám, říkám často: přeju ti krásný tvůj nový rok.

Pracuješ pravidelně s vlastní vizí toho, jak by sis přála, aby vypadala tvá budoucnost?

Ano.  Každý procházíme neustálou proměnou, růstem, sebeaktualizací a ani mě to – díkybohu – neminulo. Sebeaktualizace je jedním z pojmů humanistické psychologie, tedy toho směru psychologie, ve kterém se neřešilo jen, jak dostat člověka na bod nula, tedy bodu bez problémů, ale jak z té nuly směřovat dál, ke štěstí. V čase se mění naše  potřeby, naše vnímání světa, sebe sama, naše potřeby seberealizace. Na to je třeba reagovat. Když se člověk stane alespoň minimálně vnímavým sám k sobě tohle prostě nejde ignorovat. A vize s tím úzce souvisí. Je to obraz toho cíle, ke kterému nově směřujeme, když měníme směr. Pracuju se svou vizí kdykoliv, když cítím, že  se ztrácím – tedy v překladu, když jsem někde s něčím nespokojená.

Vize je úžasný nástroj. Když se s ní dobře pracuje, dá životu raketový pohon. A skvělé je na ní to, že k tomu cíli letí občas dost nečekanýma a vtipnýma cestama.

Jaký způsob hledání vize máš nejraději? A existují různé metody, které vyhovují různým lidem?

Já mám nejraději Vision Board – to je vlastně koláž, obraz mojí vize. Je to poměrně intimní  a velmi silný nástroj. Nikdo vašemu Vision Boardu nikdy neporozumí tak, jako vy sami. Samotný Vision Board je jen výsledek – zpracování té vize.  Vede k němu někdy dlouhá cesta. Funguje ale banálně jednoduše. Při každém pohledu na něj se sepnou spínače vašeho podvědomí a vědomí si taky odmaká svoje a pak to jede.

Metod je poměrně hodně. Mně vyhovuje metoda Valerije Sinelnikova, který ji popsal a je dostupná jako kniha s názvem Síla záměru. Je to velmi přehledný a jasný systém, jak k vizi dospět a nejen to, ale i jak si ověřit, že je čistý. To je koneckonců jeho podmínka. Když je záměr upřímný a čistý, celý vesmír se dokáže spojit.

Každému vyhovuje něco jiného. Dělám víkendy hledání vize a napříč všema možnýma temperamentama a povahama všech lidí, kteří přichází se mi osvědčil jasný postup. Vypnout účastníkům semináře hlavu. A pak teprve přicházejí ty správné odpovědi. Ať už jsou to plánovači a byznysmeni nebo kuchařky nebo umělci – všichni mají zapnutou hlavu na vysoký volume a je potřeba ji ztlumit. Hlavou vizi nenajdeš. Hlavou jde jenom plánovat.

Já u sebe občas pozoruji bytostný odpor k hledání vizí a cílů a potřebu spíše plného prožívání přítomnosti bez zátěže očekávání. Znáš to také? Jak jde tenhle pocit dohromady s hledáním vize?

Ono je třeba nebrat vizi jako svazácký závazek. To se pak do toho nejde ponořit. Často si taky lidi myslí, že vize se týká jen hmotných věcí a pracovního plánu a že vlastně vytvořit si vizi je něco jako naplnit diář na každý den pěti pracovníma úkolama. Někdy mi na seminář přijdou lidé i s touto představou, že si jdou jen naplánovat úspěšný pracovní rok. A jak se dostávají dál a hlouběji, tak třeba zjištují, že omylem hledali kvantitu, ale vlastně jim jde o kvalitu toho, co mají. Vize dokáže být velmi jemná. Může se klidně týkat jen kvality života v těch nejzákladnějších věcech, jako vztah s rodinou, lahodnost jídla, sebeláska, inspirace, lehkost.

Lidi jsou často překvapení, co si vlastně přejí. A někdy přijdou i na to, že si nepřejí nic nového, jen oživit, oprášit a skutečně si užívat to, co mají.

Vizi si právě s očekáváním nesplňuje. Ona nemá datum, kdy se naplní a třeba se i stane, že ji změním, než k ní dojdu a je to v pořádku. A potom vize samotná je stále tvořená v přítomnosti, nemůže tedy zklamat tvoje očekávání.

Vím o tobě, že tvým velkým tématem je autenticita. Proč bychom o ní ve svém životě měli podle tebe usilovat? Jaké byly milníky tvé cesty k ní?

Bez ní budeme pořád v nepochopení. Nebudeme chápat sebe, nikdo nebude chápat nás. Nebudeme rozumět tomu, co chceme a potřebujeme. Pro mě je to úplně zásadní kvalita v životě. Autenticita nám dává možnost být čitelní, rozumět i sami sobě, přijmout se a zvýšit vůči sobě svoji citlivost. A taky je to zcela zásadní brána ke kreativitě a vůbec všemu.

Když nepochopím, kdo jsem, nemůžu vědět, co chci a co potřebuju.

U mě to šlo postupně.  Slupka po slupce. Myslím, že jsem tu svou cibuli oloupala až někdy po třicítce.  Nejtěžší bylo naučit se přijímat to, co se mě samé na mě nelíbilo, třeba vztek. Teď už ho mám ráda, vím, v čem mi pomáhá. Mám tu výhodu, že jsem průvodcem kurzů kreativity Umělcova cesta a na té cestě je to velké téma. S každou skupinou a i já tu cestu znovu jdu, už mnoho let a pokaždé tak můžu přijít na něco nového. A jak to pak člověk pozná, že už tam je nebo se třeba blíží? Jste mnohem víc uvolněnější, sebevědomější a jasnější pro ostatní i pro sebe. U mě jsem to poznala i na vnímání svého těla. Je mi 40 +  mám dvě děti a na plovárně se cítím skvěle.

Bashka foto Jana Bergerová

Bashka, foto: Jana Bergerová

Teď tu mám jednu otázku z oblasti, která se mě a mnoha jiných aktuálně dotýká: co pro tebe znamená tvoje role ve výchově dětí a jak se do ní promítají tvé názory na autenticitu? Jakou roli podle tebe ve výchově hraje pojem hranic?

Ty jo a to je moc hezká otázka. Já to taky zkoumám. Jsem mámou teprve několik let. Nejsem perfektní a taky pracuju často metodou pokus / omyl nebo opakuju vzorce, které jsem nabyla ve svém dětství. Nicméně autenticita je podle mě s dětma velice potřeba. Já jsem na ně autenticky naštvaná úplně stejně jako je autenticky miluju. Cítí se bezpečněji, když chápou moje emoce. Vysvětlit jim, proč jsem naštvaná a proč mám radost a proč jsem dojatá. Navíc, pokud je člověk autentický, dokáže s nima mluvit úplně o všem. O smrti, o milování, o porodu o bolesti, o lásce. Oni tomu totiž všemu nemusejí rozumět fakticky, ale mají naladěné jiné rádio a vnímají jiné věci a ta zpráva pak dorazí. Já jsem se například s oběma mýma dětma domluvila na tom, že se odstavily od kojení. Jejich tempem a bez slziček. Prostě jen tak, že jsem na ně jako na dospělé upřímně mluvila a řekla jsem jim, proč si to přeju a potřebuju to.

A ty hranice… no jo, to je věčný téma, viď. Hranice mám striktní tam, kde si mohou velmi ublížit. Téměř chybějící tam, kde mohou tvořit a jasně nastavená  třeba v tématu slušnosti.

Hranice vytvářejí bezpečí, to opravdu s dětmi cítím, ale kde jsou moc striktní, tam vždycky budou vznikat trhliny a pokoutný malý obcházeníčka. Kde je důvěra, mohou být hranice velmi volné a tak bych si to s dětmi přála.

Co je nejradostnějšího na tvém poslání průvodkyně, s jakými metodami aktuálně pracuješ?

Nej-radostnější je tak krásný slovo!

Určitě ty proměny. To, že na začátku kurzu přijde malá vyhaslá osoba a na konci odchází rozsvícená stowatovka. Když lidem dojede, jak výživné je si zase hrát a když to zkombinují s tím, že přijdou aspon na kousek toho, kdo jsou, tak to je pak super ohňostroj. nejradostnější je tedy doprovodit lidi tak, aby jejich život byl šťastnější, to je tak krásné!

Já pracuji s Umělcovou cestou od Julie Cameron a k tomu mám svoje triky, jak tuhle cestu podpořit. Hodně tvoříme a hrajeme si, zkoumáme hranice trapnosti třeba. Všechno děláme pro potěšení z toho, že můžeme a ne pro to, co z toho bude. Výsledek není podstatný a nemá hodnotu. Hodnotu má ta tvorba samotná.

Když jsem tě poprvé zaregistrovala, pracovala jsi jako event managerka (pokud se nepletu) v pražském HUBu? Kudy vedla tvá cesta k povolání průvodkyně? A co ti nejvíce pomohlo v tom touhle svou cestou kráčet?

Já jsem prostě doživotně fascinovaná lidma. Dává mi obrovský smysl je propojovat, inspirovat, vybízet ke spolupráci a podobně. Ať už to byly eventy nebo práce s komunitou HUBu, tak kde jsou lidi a může tam jiskřit nějaká vzájemná inspirace, tak to je moje pole. Tam se cítím dobře a kvetu. Svou první Umělcovu cestu jsem šla ještě před tím, než jsme se znaly. Ať jsem dělala jakoukoliv práci, paralelně jsem u toho provázela. Měla jsem pauzu,když jsem měla malinké děti. I teď to není moje práce. Je to jen takový vedlejšák :DDD . Čím déle tu cestu jdu, tím víc se učím i já. Umělcova cesta byla i součástí jedné z mých prvních vizí. Tedy věděla jsem, že chci organizovat nějaké setkávání lidí, na kterém budou společně tvořit a pomáhat si. Stala se z toho Umělcova cesta. Každá vize pak potřebuje nějaký point, ve kterém se ověří, že je správně. Existuje taková otázka: Jak poznáš, že jdeš správným směrem a tvoje vize se začíná naplňovat. A já jsem si tenkrát řekla, až přijde první člověk a řekne mi, že díky těmto setkáním má krásnější život. Stalo se to. Díky Bohu za to. A stále se to děje. A  já jen pokorně zírám a bezbřeze se raduju.

Z čeho máš aktuálně v životě osobními i pracovním největší radost? Na co se těšíš a co tě naplňuje?

Má radost z rodiny, z dětí i ze svojí práce. Mám radost z toho, že mám kolem sebe skvělou komunitu sousedů a že jsem našla způsob, jak aktivně kultivovat prostředí, ve kterém žiju.

Mám dětinskou radost ze svého prvního tetování a z toho, jak dlouhé mám vlasy. Mám radost z toho, že se nám vrátil kocour. A hlavně mám asi radost z toho, že mi ani jeden den k večeru  nepřijde marný nebo zbytečný.

Bashko, děkuju.

 

Pravidelná rubrika: INSPIROMAT

Oblíbený seriál na Netflixu

V seriálech moc favoritů nemám, bavila mě Zelená Hranice.

Doporučení na knihu – nebo knihy

Michael Poore – Deset tisíc životů – u té jsem se hoodně nahlas smála

Boris Vian – Pěna dní

Markus Zusak – Zlodějka knih

a téměr cokoliv z Knihy Kazda

Film, který se ti zapsal

Jim Jarmush – Mrtvý muž

Karel Kachyňa – Kráva

Věra Chytilová – Sedmikrásky

Písnička, která tě nejlíp vystihuje

Let me go – Erik Truffaz feat. Sophie Hunger
Lemon Jelly – Nice Weather for Ducks
Krausberry – Do Nebe

Věc u vás doma, bez které se nejvíc neobejdete

Máslo a kečup.

Tvá srdcovka od ko-rá-lí

Pěna dní.

 

PS: Pokud Vás Bashčiny aktivity zaujaly, zamiřte na www.bashka.cz a prozkoumejte aktuálně oddíl Umělcova cesta – novým putováním začne provádět na konci března. Tenhle kurz mohu z vlastní zkušenosti doporučit. Bůhví, jestli by bez něj vůbec vznikly ko-ra-le, jak je dnes znáte. Neváhejte nastoupit, téhle jízdy nebudete litovat.

Za překrásné fotografie ze srdce děkujeme Janě Bergerové.

Napsat komentář